Alex Andrle / zápisky buřiče

Život v kapitalismu každý den přináší mnoho nepříjemných situací, které když se nakupí občas se promění v pocity zoufalství. Člověk s tím neustále bojuje s vědomím, že to k tomu kapitalismu tak nějak patří. Anarchistické hnutí pro mě vždy bylo prostorem, kde se kolektivně takovým zoufalstvím snažíme čelit a útočit na jejich zdroje. Nebo alespoň sem se vždy domníval, že anarchistické hnutí takovým prostorem je. Poslední dobou o tom ale začínám vážně pochybovat. Pohybovat se v českém anarchistickém hnutí pro mě začíná být stejně frustrující jako každodenní přežívání v kapitalismu. (more…)

Vzájemná kritika je něco, co nás často posouvá kupředu. Obzvlášť je-li tato kritika přátelská a nepostrádá úctu ke kritizovaným. Taková kritika nezřídka přináší podměty k zamyšlení, důvody pro sebereflexi. Často udržuje v pozoru schopnost znovu a znovu zhodnocovat nebo i přehodnocovat naše postoje. Bez kritiky není pokroku. Kritika podněcuje pohyb, reflexi, vývoj. Kde není kritiky, tam zahnívá mrtvolná strnulost náchylná k dogmatům a degeneraci i těch nejušlechtilejších myšlenek. Kritika je jednou z hybných sil pokroku. Pokud jí však dokážeme konstruktivně uchopit. Je velmi smutné, že české anarchistické prostředí to až na drobné výjimky nedokáže. Anarchisté a anarchistky, co nikdy nešetří ostrou kritikou společenských poměrů, se nedokáží vyrovnat s přátelskou kritikou ve vlastních řadách. (more…)

Kdo je to ten Alex Andrle, co s dalšími lidmi píše články plné kritiky? Někdo možná tuší, kdo to je. Někdo je zase přesvědčen, že to ví, ale netuší, že se plete. Mnozí také tuší, že Alex Andrle je pseudonym, nikoliv pravé jméno toho, kdo texty píše. Každý má jistě svůj tip. To je pochopitelné. Zarážející je však, kolik lidí se o své tipy naprosto otevřeně dělí se svým okolím a bezohledně se snaží odkrývat identitu někoho, kdo se rozhodl jí skrývat.

V anarchistickém prostředí je skrývání identity naprosto běžná záležitost. Důvodů může být mnoho a i Alex Andrle jistě své důvody má. Lidi ve hnutí většinou skryté identity akceptují a nesnaží se je odkrývat. Zdá se ale, že i toto nepsané pravidlo má své výjimky. Například když se anarchista rozhodne kritizovat postup jiných anarchistů a rozproudit tím diskuzi, náhle je to důvod dokonce pro celou řadu výjimek. (more…)

Tento text (publikace) je snahou několika osob pojmenovat negativní tendence a směry, kterými se podle nás ubírá antikapitalistické hnutí v Česku. Řada nedávných událostí, jako ty kolem 17. listopadu nebo kauzy sociálního centra Klinika, mezi námi znovu podnítily diskuse, o jejichž výstupy se chceme podělit.

Oproti těm, co chtějí diskuze a z nich plynoucí kritiku vést jen v interní rovině organizací, my naopak tvrdíme, že by měla být co nejotevřenější a přístupná každému, kdo se v antikapitalistických kruzích pohybuje. Problémy, které se týkají celého hnutí, nelze podle nás vyřešit v uzavřených komunikačních kanálech přístupných jen některým. Je to právě otevřená a konstruktivní kritika, která může poskytnout podněty k reflexi. Pomáhá totiž pojmenovat chyby, neopakovat je a osvojit si pozitivnější postupy. (more…)

Od devadesátých let minulého století se na českém území opakovaně snaží státotvorná levice volat po „jednotných frontách“ sdružujících společně s nimi i anarchistické skupiny. Praktickou realizací těchto výzev byla třeba IPRA (Iniciativa proti rasismu), IMPEG (Iniciativa proti ekonomické globalizaci), Studenti proti rasismu nebo NAL (Nová antikapitalistická levice). Všechny tyto iniciativy měly jedno společné – trockisté, leninisté a radikální socdemáci se v nich vždy snažili budit dojem, že rozdíly mezi nimi a anarchisty jsou celkem bezvýznamné maličkosti, které by nám neměly bránit ve spolupráci. A nutno dodat, že mnoho anarchistů jim to uvěřilo a do spolupráce se vrhli po hlavě. Když po čase dostali první „facky“ a státotvornou levici odvrhli, ta se pak jako vržený bumerang po čase vrátila zpět – pod novými názvy, s novými slogany a starými pohádkami, že teď už není tím, čím bývala kdysi. (more…)